Vlastně jsem tíhla ke koloběžkám od jaktěživa... Jenže jak to tak ti naši rodiče za dřívějších časů uměli (ignorovat dětské touhy a děti vůbec), tak mi sice koupili koloběku, ale mohla jsem ji mít jen na chalupě, kde se na ní nedalo jezdit, navíc měla neustále vyfouklé kolo, což jsem jako menší dítě holka neuměla řešit. Pokaždé jsem ji stáhla z půdy, zkusmo bezúspěšně poprudila dospělé a pak ji zase odnesla nahoru.
Druhá koloběžková vlna přišla okolo dvaceti, kdy jsem koloběžku podobnou té z dětství objevila u kamaráda v Dejvicích v bytě po jeho dědečkovi. Dal mi ji. Tentokrát byl překážkou můj ex. Nedovolil mi na ní jezdit, abych mu prý nedělala po sídlišti ostudu. Pak ji asi nejspíš vyhodil, to už si nepamatuji.
Třetí fáze už měla náznak úspěchu. Začala takovou tou malou skládací koloběžkou... ale ne obyčejnou. Tahle měla široká oranžová gumová kolečka, takže se nezasekávala do rýh v chodnících a navíc měla slušnou nosnost. Začal na ní jezdit synek, ale po tom, co přešel na kolo, jsem ji zdědila. Jezdila jsem na ní všude. Na kroužky, do posilovny, do centra a nakonec i do práce. Až ji pak zničil druhý synek...
A pak se jednoho dne před pár lety objevily ty správňácké koloběžky. Já si vybrala tu od Kostky. Učarovala mi na první pohled. Vypočítala jsem ideální poměr mezi terénem, cenou a kvalitou a pořídila první Hillku. Ve předu 20" a vzadu 16". Byla parádní a je skvělá do dneška. Jen už bydlí pod jinou stříškou... Ke mně se nastěhovala nová... Také HILLka - alivio. Je to krasavice... škoda jen toho pána, co mi ji pomáhal koupit...
